Předmětné metafory a alegorie

Přibližně od konce 80. let jsem začal pro svou práci hledat nový směr. Odráží to i kresby z této doby. Objevuje se v nich často motiv nádoby a „tekutosti“, plynutí, narušování pevného tvaru (což je pro sochaře vlastně dost nepřípadné). Okolo roku 1990 vzniká skupina soch, které prolínají téma věčnosti s fragmenty lidské figury nebo s volnějšími na tělesný princip. Například se jedná o Něco s obsahem (1990, odevzdaně kráčející láhev), Rány lahve (1990, zraněná a krvácející láhev) nebo třeba Bez názvu (1990, strnule sedící postava s hlavou zaměněnou za žárovku). Typické pro moji tvorbu z této doby jsou i narážky na archaické umění (př. starověké egyptské sochařství) nebo klasické ikonografické typy (christologický námět).